Běh s holemi sice převážně využijeme v terénu, ale v určitých případech ho lze úspěšně praktikovat i na asfaltu a jiných tvrdých površích. V čem je tedy tato varianta nordic runningu odlišná?
Není sporu o tom, že běhat s holemi má význam především v přírodě. Tráva, hlína, či sníh umožňují zapíchnutí hrotu hole při odrazu a plné využití všech hlavních přínosů této tréninkové metody.
Přesto může nastat řada případů a situací, kdy potřebujeme v rámci své trasy běžet s holemi po tvrdém povrchu. Nejčastěji to bude asfalt (cyklostezky, silnice) a kamenitá cesta; někdy můžeme “potkat“ i dlouhý úsek šotoliny, panelovky, apod.
U rekonvalescentů po zranění (či u jedinců s nadváhou) může být asfalt dokonce jedinou možností, neboť běh v terénu by pro ně byl nevhodný, až nebezpečný. Obzvláště to platí v deštivých obdobích, kdy jsou přírodní terény promáčené a kluzké.
Gumové patky
Pro běh s holemi na tvrdém povrchu, který neumožňuje zapíchnutí hrotu hole, budeme potřebovat nasazovací gumová zakončení (patky). Jsou jimi buď walkingové „botičky“, nebo trekové „špuntíky“. Různí výrobci nabízejí různá provedení těchto patek; odlišnosti mezi nimi jsou však pro nás zanedbatelné a problémem by nemělo být ani jejich sehnání v obchodech se sportovními potřebami.
Klasická botička, používaná u všech typů holí na nordic walking, se při běhu s runningovými holemi chová lépe, je-li otočena opačně (tj. svojí špičkou dopředu). Úhel, který při běhu svírá ve fázi odrazu hůl se zemí, je totiž jiný než při chůzi, takže botička nasazená „walkingově“ by nám na asfaltu podkluzovala. Navíc toto přetočení funguje jako další tlumící prvek. Botička v důsledku této úpravy pracuje podobně jako zvířecí tlapka, proto je kontakt hole s tvrdým povrchem potom měkčí a pružnější.
Nevýhodou walkingové botičky je možnost jejího přetáčení se mimo osu běhu (pokud nedrží po nasazení na koncovku hole úplně pevně). To může být jeden z důvodů, proč raději používat gumové trekové špuntíky (kloboučky) – u nich totiž na „osové souměrnosti“ nezáleží. Dalším důvodem je jejich menší rozměr, tedy i menší nápadnost a snadnější uložení do kapsy (ledvinky). Každému ale vyhovuje něco jiného, proto je nejlepší radou vyzkoušet obě možnosti gumových zakončení a pak se rozhodnout pro jedno z nich.
Co je jinak?
Kromě úpravy runningových holí vyžaduje běh po asfaltu a jiných tvrdých površích i částečnou úpravu techniky běhu. Hůl nemůžeme při odrazu zapíchnout na úrovni paty došlapující nohy (jako je tomu při běhu v terénu), ale více ji „postavíme“. Kontakt hole se zemí tak bude asi na úrovni špičky došlapující – tj.opačné – nohy. Aby hůl při odrazu „neposkakovala“, přiměřeně ji prsty a zápěstím stlačujeme (zatlačujeme). K tomu je vhodné mírně změnit úchop: ukazovák položíme přes horní konec rukojeti, čímž můžeme na hůl při jejím ovládání působit více shora.
Z výše uvedených důvodů lze běh s holemi po asfaltu doporučit především jako bezpečnou a nenáročnou variantu nordic runningu. Kromě rehabilitačních účelů dobře poslouží i začátečníkům v běhání s holemi, protože se mohou zatím soustředit pouze na správný rytmus běhu a koordinaci pohybu horních a dolních končetin. Další efekty běhání s holemi, především posilování horní části trupu a překonávání náročných terénních úseků, zvládnou až později.