Jaké místo zaujímá běh s runningovými holemi v pomyslné pyramidě základních forem běhu a chůze z hlediska jejich energetické náročnosti? A kterými charakteristickými rysy se od těchto ostatních forem liší? Odpovědi na tyto otázky, podložené konkrétními údaji, lze najít ve Velké knize běhání.Druhá kapitola Velké knihy běhání (Aleš Tvrzník – David Gerych) systematicky porovnává jednotlivé formy běhu a kondiční chůze. Z hlediska jejich energetické náročnosti, tj. od nejméně náročné po nejnáročnější, jsou seřazeny takto: kondiční chůze – severská chůze (nordic walking) – jogging – kondiční běh – výkonnostní běh – běh s holemi – závodní (vrcholový) běh.

Záleží vždy samozřejmě na intenzitě, ale v následující pyramidě náleží běhu s runningovými holemi „2.patro odshora“. Je tedy po vrcholovém, resp. závodním běhu energeticky druhou nejnáročnější formou běhu s energetickým výdejem 1200 kcal. (Na vysvětlenou: jde o přibližný výdej energie za 1 hodinu pohybové aktivity u jedince vážícího 70kg).

Pokud kondiční běžec fyzicky zvládá souvislý trénink s holemi, podává při něm větší výkon (má větší energetický výdej) než výkonnostní běžec. To je dáno větším zapojením paží a svalstva hrudníku. Běžec s holemi proto intenzivněji dýchá a za stejnou dobu dosáhne vyššího fyziologického účinku než při běhu bez holí.

Na druhou stranu je třeba zdůraznit, že vlivem vyšší intenzity není běh s holemi ideální pro rozvoj základní vytrvalosti, a to především začátečníků bez potřebného kondičního základu. Těm však runningové hole umožní např. vydat se postupně do terénu, odlehčit i při kratším běhu kloubům dolních končetin, odstranit některé chyby v běžecké technice a zařadit různá cvičení s holemi.

Závěrem přehledná tabulka s charakteristickými znaky jednotlivých forem běhu: