Řada běžců a dalších sportovců označuje po vyzkoušení nordic runningu vybíhání kopců za nejlepší využití runningových holí vůbec. Proč ne. V dnešním druhém dílu navazujeme na biomechanické porovnání techniky běhu s holemi a bez holí po rovině a analyzujeme techniku běhu s runningovými holemi do kopce.
Síla působící na pohybový aparát při dokroku je v tomto případě vlivem gravitace menší než při běhu na rovině. Díky opoře o hůl a zapojení svalových skupin paží a ramene dochází k výraznějšímu odrazu. Těžiště těla se pohybuje po vzestupné trajektorii. Hlavní svalové skupiny (hýždě, přední strana stehna, lýtka) pracují převážně v koncentrickém svalovém režimu.
Kinogram – 1 krok a odraz holí:
Analýza jednotlivých fází:
1 Pro běh do kopce je charakteristický optimální náklon trupu ke svahu. Nežádoucímu výraznějšímu předklon trupu s vysazením hýždí zamezuje správná délka hole. Úhel v lokti v této fázi by měl být 90 stupňů.
2-4 Se zdvihem švihového kolena dochází k extenzi (propnutí) v koleni stojné dolní končetiny za současného odrazu paže o hůl.
5 Odraz běžec dokončuje s téměř propnutým kotníkem. Dokončení odrazového náponu ve všech třech hlavních kloubech i u této technické varianty souvisí s rychlostí běhu a délkou kroku.
6 V letové fázi, která je u této varianty nejkratší, je pohyb akcelerován dokončením odrazu paží. Dle délky kroku se paže téměř propíná v lokti a dostává na úroveň boků.
7 Dokrok probíhá na přední část chodidla. V případě samotného běhu klade tato technická varianta velké nároky na dolní končetiny (zejména lýtka a achilovky). V případě běhu s holemi je zatížení kompenzováno oporou o hůl.
8-10 V následujících fázích, kdy se zadní koleno dostává vpřed , dochází ke snížení těžiště těla běžce, což se navenek projeví větším pokrčením stojné dolní končetiny v koleni. Optimální míra pokrčení je opět kontrolována oporou o hůl.
11 Běžec se opět dostává do výchozí pozice a celý pohybový cyklus se analogicky opakuje s vystřídáním paží a dolních končetin.
