Podle menší či větší intenzity může mít běh s runningovými holemi dvě základní podoby: odpočinkovou, nebo náročnou. Fartlek s holemi patří rozhodně k té druhé.

Podstata „runningového“ fartleku je samozřejmě stejná jako u běžného fartleku bez holí. Při běhu v terénu si hrajeme s rychlostí, podle okolností a naší chuti střídáme různé rychlosti od základní (pomalé) až k maximální. Je-li to možné, střídáme také rovinu a kopec, výběhy a seběhy.

Při fartleku s runningovými holemi se brzy projeví skutečnost, že běh s nimi je výrazně náročnější než bez nich. Krásně to poznáme třeba při souvislém, tj. nepřerušovaném běhu různou rychlostí na stejné trase (např. po našem oblíbeném přírodním okruhu). Srovnatelně unaveni (zafuněni ) budeme při běhu s holemi tak ve dvou třetinách, nejdéle ve třech čtvrtinách dané trasy. Důvod je zřejmý: větší energetický výdej v důsledku zapojení paží a horní poloviny trupu.

Tím si však dobře uvědomíme, že na požadovaný (zamýšlený) výdej energie nám stačí při běhu s runningovými holemi kratší čas. Tento vlastními zkušenostmi podložený „objev“ pak nejlépe využijeme v zimě, nebo v jiných nepříznivých podmínkách.

Pokud by na někoho výše uvedená „energetická zákonitost“ neplatila, může si fartlek zpestřit – přesněji řečeno ztížit – zařazením odpichů (nebo jiných intenzivně provedených běžeckých cvičení) do jinak souvislého běhu. To je ale opravdu pouze pro náročné!

Spíš si dovolím předpokládat, že nám dá fartlek s holemi po několika kilometrech zabrat tak, že budeme rádi za pár protahovacích cvičení. Ne snad, že bychom se nějak zvlášť potřebovali protáhnout, ale „odborným“ opíráním se o hole lépe zamaskujeme, že už nemůžeme . Pokud nás i po vydýchání bolí paže nebo ramena, běžíme chvíli s nesením holí v těžišti, čímž si paže odpočinou.

Fartlek s holemi by neměl vést houštinami nebo příliš zarostlým lesem, abychom se holemi nezachytili o nízký porost. Nejlepšími terény jsou ty otevřené – louky, pole, parky, sjezdovky, široké cesty… Na nich nejsme ničím a nikým ohroženi a nordic running si můžeme parádně užívat.

Fajnšmekři si mohou samozřejmě přidat i něco pikantnějšího, třeba úvozové cesty nebo koleje vyjeté v měkkém terénu. Ty nás donutí pozorně sledovat každý dokrok a zapíchnutí hole při odrazu. Jako specialitu bych doporučil přeskakování potoka, louže nebo zabláceného místa pomocí současného zapíchnutí holí (viz obrázek vlevo).