Způsob provedení došlapu je důležitou součástí běžeckého stylu. Tímto článkem bych se proto rád vyjádřil nejenom k nekonečnému běžeckému tématu správného došlapu, ale také navázal na předchozí text o možnostech zlepšení běžeckého stylu používáním runningových holí.

V diskusi o správném provedení došlapu se chci především vyhnout oběma extrémním stanoviskům. Tím prvním je tvrzení, že existuje pouze jeden správný způsob došlapu nohy běžce (fanatici nechť si sami doplní, který to podle nich je). Tím druhým je pak „hospodský“ názor, že neexistuje žádný správný způsob došlapu a každý ať si našlapuje, jak chce.

Na základě svých předchozích zkušeností atleta-sprintera i současných zkušeností kondičního vytrvalce jsem přesvědčen o tom, že správných způsobů došlapu je několik. Přesněji řečeno jsou tři: přes prsty (tj.po špičkách), přes přední část chodidla (tj. na střední část nohy), a mírně přes patu (tj.„kolíbka“ přes celé chodidlo). Za „jediné správné“ pak považuji to, že běžec dokáže podle situace styl běhu a tím pádem i způsob došlapu střídat (tématu střídání běžeckých stylů a jeho zdravotním, tréninkovým i taktickým přínosům jsem se věnoval již dříve v článku Buďte styloví – střídejte styl ).

Záleží totiž na tom, jakou vzdálenost běžíme (100m, desítku, nebo maraton?), při jaké příležitosti (klus, obecná vytrvalost, tempový trénink, nebo závod?), a na jakém povrchu (dráha, asfalt, terén, rovina, výběh kopce, nebo seběh?). Roli hraje i co při tom máme na nohou (tretry, závodky, silničky, krosovky, nebo nic?), jaká je naše výkonnostní úroveň (začátečník, pokročilý hobík, nebo vrcholový běžec?) a aktuální fyzická kondice (po zranění či nemoci, s mírnou nadváhou, bez potíží?). Zkrátka pro konkrétního běžce je v konkrétní situaci, která je výsledkem uvedených faktorů, vhodný určitý způsob došlapu. A celé je to o tom umět se tomu přizpůsobit.

Pro zjednodušení ponechám v rámci následujícího krátkého rozboru označení tří způsobů došlapu i jejich pořadí podle titulku článku (čili zlidovělé „mantry“). V rozboru se pokusím poukázat na to, kdy který způsob došlapu využijeme a co se u něj mění při běhu s holemi.

1.pata

První variantou je došlap mírně přes patu, tj.„kolíbka“ přes celé chodidlo, což nesmí být zaměňováno s chybným a nezdravým došlapem ostře přes patu (ten bývá často spojen se strnulým, či zakloněným trupem). Jde o nižší a kratší běžecký krok, který je k organismu výrazně šetrnější než typický atletický běh, a pro rekreační a dálkové běhání je tedy vhodnější. Nejvíce jej lze využít v těchto případech: klus, jogging, dlouhé běhy mírným tempem, běh po rovině.

Společným jmenovatelem všech hlavních možností využití běhu s došlapem mírně přes patu je opatrnost a zdravotní šetrnost. Při nordic runningu může být tento aspekt vhodně podpořen, například formou relaxačního (po závodě), či rehabilitačního (po zranění) běhu s holemi, který je ke kloubům a svalům dolních končetin ještě šetrnější (více jim odlehčí). Ultramaratonské „cupitání“ úplně kraťoučkými kroky však běh s holemi neumožňuje, protože rychlost (frekvenci) krůčků nemohou paže při odrážení holemi stíhat.

2.špička

Druhou variantou je došlap přes prsty, tj. běh po špičkách. Jde samozřejmě především o záležitost atletů, běhajících v tretrách na atletické dráze. V řadě situací však potřebují „špičkový“ došlap zvládnout i ostatní běžci. Jsou jimi hlavně: krátké úseky plnou rychlostí (při tréninku i v závodě), vybíhání prudších kopců, vybíhání schodů, běh v nerovném a náročném terénu (trail, kros), běžecká abeceda (tj.speciální běžecká a odrazová cvičení).

Téměř všechny uvedené situace, ve kterých došlapujeme přes špičku, lze úspěšně zvládnout i s runningovými holemi. Některé dokonce ještě úspěšněji (trail, běžecká cvičení a výběhy kopců), neboť nám při nich opora hole v okamžiku ne zcela stabilního došlapu – opěrná plocha je malá – zajišťuje lepší stabilitu. Sprint maximální rychlostí pochopitelně s holemi možný není, ale dosažení submaximální rychlosti ano, což oceníme především v mokrém terénu a ve sněhu. Běh s holemi je v těžkých podmínkách totiž mnohem bezpečnější než bez nich.

3.celá noha

Třetí variantou je došlap mírně přes přední část chodidla (tj. na střední část nohy). On je ve skutečnosti při běhu ten první dotyk země téměř neznatelný (nestihneme jej zaregistrovat), takže pocitově došlapujeme prostě celou nohou. Na rozdíl od „špičkového“ došlapu, při kterém pata zůstává těsně nad zemí, se zde zapojuje celé chodidlo včetně paty. Ta se však – na rozdíl od došlapu přes patu – země nedotkne jako první.

Došlap na střední část nohy je vhodný pro běh středním tempem (ne klus, ani sprint), na střední vzdálenosti (od 1km výše, podle výkonnosti), při střední délce kroku (ani ultramaratonský, ani atletický). To jsou, spolu s optimální (tj. opět střední) frekvencí paží, hlavní důvody, proč došlap na celé chodidlo využijeme při běhu s holemi nejvíce ze všech tří uvedených způsobů. Hole tím nabývají na významu. Ze zdravotně-preventivního hlediska je totiž došlap na celou nohu nejméně vhodnou variantou s největšími působícími silami, ale díky holím dochází k odlehčení. Navíc jejich zapojením opět vynikne faktor větší stability došlapu. A to především při sebězích (nejsme zakloněni a nebrzdíme „dupáním“ patami) a v náročnějším, či mokrém terénu (není třeba ani baletit po špičkách, ani pomalu a opatrně našlapovat přes patu – viz obrázek vlevo).