Běh s runningovými holemi sice převážně využijeme v terénu, ale v určitých případech ho lze úspěšně praktikovat i na asfaltu a jiných tvrdých površích. Videoukázky v tomto článku nám pomohou lépe demonstrovat v čem jsou tyto varianty nordic runningu odlišné.

Není sporu o tom, že běhat s holemi má význam především ve volné přírodě. Měkký terén – tráva, hlína, případně sníh – umožňují plynulé zapíchnutí hrotu hole během oporové a následně odrazové fáze. Jinými slovy nám měkký terén dovolí optimálně „dotáhnout“ odraz holí („uzemnit“ sílu, vycházející z ramene, prostřednictvím návaznosti paže – ruka – rukojeť – hůl). Tomu, aby se v terénu hůl nezabořila příliš, zabraňuje plastový kroužek.

V nerovném měkkém terénu oceníme především tři výhody nordic runningu: stabilitu, prevenci zranění a přirozené posilování. Více „makat“ totiž musí jak naše nohy, tak paže se zapichujícími holemi, ale přitom se nemusíme bát nebezpečného podvrtnutí, protože hole nás podrží. Na změny sklonu svahu nebo směru běhu reagujeme změnou úhlu odrazové hole, čímž úspěšně vyrovnáváme odstředivou sílu. Můžeme běžet až submaximální rychlostí, což lze využít třeba při fartlecích nebo přírodních slalomech.

Běh s runningovými holemi – změny směru (slalom) v terénu:

Existují situace, kdy potřebujeme v rámci své trasy běžet s holemi po tvrdém povrchu. Nejčastěji to bude asfalt (cyklostezky, silnice) a kamenitá cesta; někdy můžeme “potkat“ i dlouhý úsek šotoliny, panelovky, apod. U rekonvalescentů po zranění či u jedinců s nadváhou může být asfalt dokonce jedinou možností, neboť běh v terénu by pro ně byl nevhodný, až nebezpečný.

Běh s holemi po asfaltu vyžaduje částečnou úpravu techniky. Hůl nemůžeme při odrazu zapíchnout na úrovni paty došlapující nohy (jako je tomu při běhu v terénu), ale více ji „postavíme“. Kontakt hole se zemí tak bude asi na úrovni špičky došlapující – tj.opačné – nohy. Aby hůl při odrazu „neposkakovala“, přiměřeně ji prsty a zápěstím stlačujeme (zatlačujeme). K tomu je vhodné mírně změnit úchop: ukazovák položíme přes horní konec rukojeti, čímž můžeme na hůl při jejím ovládání působit více shora.

Běh s runningovými holemi po asfaltu:

Pro nordic running na tvrdém povrchu potřebujeme nasazovací gumová zakončení (patky). Jsou jimi buď walkingové „botičky“, nebo trekové „špuntíky“. Klasická botička se při běhu s runningovými holemi chová lépe, je-li otočena opačně, tj. svojí špičkou dopředu. Její nevýhodou je ale možnost přetáčení se mimo osu běhu (pokud nedrží po nasazení na koncovku hole úplně pevně). To může být jeden z důvodů, proč raději používat gumové trekové špuntíky (kloboučky) – u nich totiž na „osové souměrnosti“ nezáleží. Více k tomuto tématu zde